Expedice Normandie 1994

Je to už 14 roků. Respektive letos to bude 14 roků, co jsem se stala členem akce nazvané „EXPEDICE NORMANDIE 1994“. Čas letí, ale nedalo mi to, abych trošku nezavzpomínala. Předně, v té době mi bylo 14 let, takže jsem určité věci vnímala poněkud jinak, než bych je asi vnímala dnes.

Máma s tátou plánovali dovolenou. Chtěli trošku netradiční. Takovou jinačí. Každopádně se jim to podařilo. Máma sehnala přes svou známou Francouzku dům na léto k pronájmu v lázeňském městečku Dinard, oblast Bretagne, Normandie. Dali se dohromady s dalším párem, který měl dvě děti a který se k expedici přidal. Bylo domluveno. Pojede osm lidí, dvakrát dva rodiče a dvakrát dvě děti. Děti ve věku 14, 10, 8 a 7 let.

Bydlení bylo zajištěno. Finance byly zajištěny. Všechno připraveno. Zbývalo zajistit jen cestu. Jenomže to „jen“ se stalo klíčovým a nezapomenutelným prvkem expedice. Letadlo nešlo – jeden ze členů expedice měl panickou hrůzu z létání. Autobus nehrozil, další člen expedice dokázal v autobuse jedinou věc – zvracet. Známý se tedy ztratil kdesi kolem Humpolce, kde bydleli jeho rodiče a za týden se objevil s radostným výrazem ve tváři. Sehnal dopravní prostředek! Úžasnou nesmrtelnou dvanácettrojku! A ještě k tomu žlutou! Milá škodověnka dvanácettrojka byla polepena se svolením majitele autobazaru transparentem „expedition Normandie 1994“ a vyrazilo se na téměř 1600 km dlouhou trasu.

Trasa byla rozplánována včetně přestávek na občerstvení, omytí i odpočinek. Území země české zvládla na jedničku, území země německé na trojku (začínalo v ní podivně škubat, škrkat a hvízdat), ale když jsme vjeli do Francie, cítili jsme se jako Napoleon. Dvanácettrojka přestala škytat a poslušně se šinula směrem k plážím vylodění spojenců.

I samotná cesta byla zajímavá. Řidič byl jen jeden! Z pozice spolujezdce mu asistoval a navigoval můj táta (mapy nejsou jeho hobby), za ním moje matka, bratr a já a za námi manželka řidiče s dvěma synky. Mladší ze synků se rozhodl cestu zpestřit permanentním zvracením. Tedy se každou chvíli stavělo buď, aby se vyzvracel, popřípadě se stavělo, aby se uklízelo, co pozvracel.

I tak jsme nad ránem překročili německo francouzskou hranici a šinuli si to přes Remeš směrem na Paříž a dál na Rouen, Caen, Dinan a konečně do našeho nového přechodného působiště v půvabném maličkém letovisku Dinard. Remeš jsme minuli, kolem Paříže projeli a naše škodověnka šlapala jako švýcarské hodinky. Blížili jsme se k Rouenu. Škyt, prd, hrc, písk. Na jednom kruhovém objezdu v Rouenu škodověnka hodila kopyta nahoru a vypověděla své služby. Svépomocí jsme nemohoucí autíčko dostrkali stranou, aby nepřekáželo provozu a přemýšleli, co bude dál. Anglicky uměl řidič a moje matka. Já byla studentka prvního ročníku střední školy a francouzsky jsem se sporadicky učila tři roky. Malí kluci uměli akorát blbě česky a matka zvracejícího synka byla profesorkou němčiny na střední škole.

Po chvíli chaotických hádek a postrkování jsem byla znásilňována svou matkou, abych si ve svém miniaturiním česko-francouzském slovníčku našla slovíčka pro to, abych byla schopna zavolat do autoservisu a požádat o pomoc. Inu, vyhledala jsem a s řidičem naší umřelé dvanácettrojky se vypravila k nejbližší telefonní budce. Sláva budiž Zlatým stránkám ve Francii! Vyhledali jsme nejbližší autoservis v Rouenu a vytočili číslo. Ozval se mužský hlas. Pomalu se snahou hovořit srozumitelně a s důrazem na správnou výslovnost (jak mě ji učila babička) jsem pozdravila. Bon žůr esk vů puvé edér moi? (promiňte, můžete mi pomoct?). Na druhé straně drátu se ozvalo: „excusez mois mademoisselle, je ne vous comprends pas“ (promiňte slečno, nerozumím vám). Moje iluze o tom, že se po třech letech domluvím francouzsky, vzaly okamžitě za své. Složitě a kostrbatě během deseti minut se mi podařilo kombinací laické francouzštiny, středně pokročilé angličtiny a citoslovcí a hekání automechanikovi vysvětlit, že jsme Češi, co vyrazili do Francie na dovolenou a máme rozbitý auto. Když se zeptal, kde jsme, naštěstí jsem rozuměla a odpověděla mu.

Během dvaceti minut se zjevilo auto ze servisu, vzalo naší škodověnku na vlek a odtáhlo nás do servisu. Co bylo na našem autiku špatně, se mě neptejte, nikdy jsem to nevěděla a nevím to. Každopádně, účet za opravu a zprovoznění škodověnky byl na cca 1800 franků, což bylo na naše poměry a rozpočet naší cesty docela citelné zdražení. Jenomže Francouzi jsou grandi. Byli úplně rozhození z našeho červeného transparentu o expedici Normandie 1994 a ještě víc je zaujal náš veterán. Byli totálně urvaní z toho, že jsme v takovém „vraku“ byli schopni z Liberce docestovat až do Rouenu živí! Měli jsme to grátis! Odjížděli jsme zprovozněnou dvanácettrojkou z Rouenu a pokračovali na Caen, automechanik v servisním autě nás vyprovodil až na výpadovku z Rouenu na Caen a na rozloučenou nám troubil a mával, jako by nikdy neviděl jezdící dvanácettrojku a v ní osm Čechů, kteří se vypravili na vlastní miniexpedici.

Do místa určení jsme dorazili. S desetihodinovým skluzem, unavení, ale spokojení. Ubytovali jsme se a byli rádi, že to všechno tak hezky dopadlo. Náš malý zvracející spolucestující se ovšem rozhodl, že excesem v Rouenu vzrůšo nekončí. Ve zvracení tedy pokračoval a ihned po příjezdu se jal pokřtít společnou toaletu. Což o to, zle se člověku udělat může, ale co s tím, když se malej kluk vypotácí z hajzlíku s vyděšeným výrazem a utíká za maminkou, aby jí sdělil, že to blinkání tam pořád je a zůstalo tam? Inu mamka němčinářka vyrazila na kontrolu, aby o minutu později přítomným oznámila, že hajzlík je tak říkajíc v hajzlu. A že to teče všude možně, jen ne do odpadu a tedy tam, kam to téci má.

Moje matka angličtinářka se rozhodla, že věc vyřídí tak nějak po anglicku. Zvedla se, požádala mě, abych jí doprovodila na recepci, kde byla rozhodnuta recepční sdělit, že máme rozbitou toaletu. Po příchodu na recepci distinguovaně pozdravila a plynnou mluvou v jazykově Shakespearově recepční vysvětlila, že ten hajzlík je totálně v hajzlu. Recepční se usmívala a pokyvovala hlavou. Když matka skončila, recepční řekla jednu jedinou větu „excusez moi madamme, je ne parle pas anglais“ (promiňte madam, nemluvím anglicky).

Přišla moje chvíle slávy. Dokázat matce, že za něco stojím a že to tedy vyřeším já. Tasila jsem slovník , vyhledala rychle výrazy jako stoupačky, prasklá trubka, neodtéká, je úplně v prdeli a podobně a svou tříletou francouzštinou jsem to recepční začala vysvětlovat. Usmívala se stejně příjemně jako předtím a úplně stejně pokyvovala hlavou. Když jsem skončila, začala mrmlat cosi o tom, že je skvělé, že mluvím francouzsky a podobně. A potom začala cosi drmolit. Orosilo se mi čelo a došlo mi, že byla totální BLBOST myslet si,že když jakž takž umím francouzsky, budu rozumět člověku narozenému v Bretagni, který mluví bretonsky. Když recepční po pěti minutách skončila, pomalu jsem jí požádala, aby mluvila pomalu a FRANCOUZSKY, že neumím mluvit zase tak dobře a už vůbec nerozumím bretonskému dialektu. Byla nadšená, že narazila na cizince, co aspoň umí francouzsky pozdravit a začala mluvit opravdu zřetelně a pomalu. Po 20ti minutách a prezentu (třetinka Jana Bechera) byl přivolán opravář. Ještě ten večer toaletu uvedl do funkčního stavu.

Následující tři týdny jsem strávila procházkami po lázeňském městečku Dinard, po útesech, plážích, zákoutích hradeb, povalováním na pláži a lelkováním. Byly to nádherné tři týdny mého života. Na expedici Normandii vzpomínám moc ráda a těším se, až zase zažiju nějaký podobně netradiční výlet.........